Přechod hřebene Zanskaru

Zanskar - nižší a méně zaledněný soused Ladackého hřebene, přitahuje svou divokostí rozeklaných skalních štítů mnoho cestovatelů. I pro nás se stalo překonání tohoto horského pásma výzvou a zároveň důvodem k další návštěvě Ladakhu.

Naši cestu jsme začali klasicky příletem do Dillí, kde jsme jen přesedlali na vnitrostátní letadlo do Šrínagaru. Z mezinárodního letiště na vnitrostátní jezdí autobus, který je zdarma. Jen to chce si na něj počkat a nenechat se odradit všelijakými podnikavými Indy, kteří nabízejí tento odvoz za různě vysoké částky.

Za hodinku a půl letu z Dillí jsme se ocitli v samotném srdci Kašmíru - v muslimském Šrínagaru. Město samotné má 900 tisíc obyvatel a leží v příjemné kotlině obklopené jezery Dal a Nagin. Zdejší atrakcí pro turisty jsou stovky hausboatů různých cenových kategorií nejen na jezerech, ale i na řece Dželam, ve kterých se velmi pohodlně bydlí. Ihned po příletu jsme se museli v hale zaregistrovat a uvést adresu, kde budeme bydlet. Tím jsme byli nuceni si vybrat některý hausboat přímo na letišti z katalogu a rovnou zaplatit. Nakonec jsme díky tomu, že již bylo po sezóně a ve městě bylo jen málo turistů, na ubytování vydělali. Platili jsme tu nejnižší oficiálně možnou cenu 500 rupií za houseboat druhé nejvyšší luxusní kategorie. Dopravu po vodě zajišťují děravé plesnivé pramice, případně vyhlídkové barevné turistické shikary. Nejvíce nás zde zaujal ranní zeleninový plovoucí trh na jezeru Dal, neobvyklé mešity a úzké přecpané uličky Starého města či vyhlídka na údolí od starobylého hinduistického chrámu Shankaracharya. Zcela bez problémů jsme se po městě pohybovali stopem či přecpanými městskými autobusy. Jen vyhlášené Mughalovy zahrady byly bohužel jako každý pátek zavřeny.

Zeleninové trhy ve Šrínagaru

Nezbytné smlouvání

Luxusní hausboat

Projížďka shikarou po jezeře Dal

Ještě před dvěma lety nebyla cesta do Ladakhu přes Šrínagar díky pákistánsko-indickým rozbrojům zcela bezpečná, dnes tomu tak již není. Ničivé zemětřešení v této oblasti, které nedělalo rozdíly mezi národy, však obě země spojilo.

Další naší zastávkou bylo proto špinavé muslimské město Kargil. I když silniční vzdálenost činí pouhých 260 km, trvala nám jízda autobusem za 320 rupií celý den. Byli jsme v autobuse samozřejmě jediní bílí lidé a pro ostatní cestující jsme byli po celou dobu jízdy středem pozornosti. Byli ovšem velmi milí a ochotně nám poradili, pokud jsme potřebovali. Ve městě jsme se zabydleli rychle na špinavé podlaze v podivném hotelu Izhar blízko autobusového nádraží. Opět jsme se zde setkali s velmi milými obyvateli. Největší zážitek měl Fanda, který se cestou pro benzín do benzínového vařiče a zpět nejen povozil s novým indickým kamarádem na motorce, ale dokonce si ji i zařídil.

Fanda s kamarádem z Kargilu na motorce

Následující den jsme vyjížděli už ve dvě hodiny v noci směrem městečko Padum, srdce Zanskaru. Délka kodrcání v autobuse byla nekonečných a mrazivých 12 - 13 hodin, stála 300 rupií a dobře jsme se při ní aklimatizovali v nadmořských výškách 2 650 - 4 400 m n. m. Cesta je velmi prašná, a je proto vhodné schovat batohy do igelitových pytlů, protože tradičně putují na střechu. Dostatečné větrání nám všem zajistil jeden ladacký pán, který během jizdy vysklil loktem dvě okénka.

Cestou do Padumu

Padum je malé městečko ležící v nadmořské výšce 3 550 m n. m., je zde mnoho ubytovacích možností, obchody a dokonce i internet, který fungoval jen tak dvě hodiny denně. Nicméně sehnat ubytování po hlavním vrcholu turistické sezóny bylo náročnější, ale nakonec jsme objevili úžasný Himalaya guest house s velmi milou starou paní domácí. V obchodech měli jen velmi omezený výběr potravin, ale s těstovinami jsme si nakonec vystačili.

Mešita v Padumu

Ladacká babička v guesthousu

Pohled na Padum od gompy

Řeka Zanskar a cesta do Darchy

Celá náročná okolo tří týdnů trvající trasa přechodu celého hřebene Zanskaru začíná původně ve vesničce Darcha (na silnici mezi městy Manali a Leh), pokračuje právě přes Padum a končí ve vesnici Lamayuru (na silnici mezi Kargilem a Lehem). Samozřejmě je možné jít v obou směrech.

My jsme z časových důvodů zvolili jen druhou zajímavější část z Padumu do Lamayuru, při které jsme si důkladně prověřili naši odhodlanost, kondičku a aklimatizaci při přechodu osmi vysokohorských sedel v nadmořských výškách 4 000 - 5 000 m n. m. Délka této části je deset dní. Zajímostí je několik malých půvabných vesniček se zapadlými buddhistickými kláštery - gompami.

Uvedené časy platí jen pro "čistou" chůzi, vždy je potřeba připočítat asi 20-30 % navíc na focení, svačinu a jiné přestávky. V letní sezóně je možné ve vesnicích nakoupit nějaké jídlo, v podzimní době jsme si však nesli veškeré potraviny na celou dobu na zádech. Jednotlivé úseky jsou podrobněji popsány na těchto stránkách.

Pro tuto oblast neexistují prakticky žádné podrobné turistické mapy. Opět se nám velmi osvědčil průvodce s názvem Trekking in Ladakh, autor Charlie Loram, nakladatelství Trail Blazer s kreslenými schématickými plánky.

Mapa přechodu Zanskaru z Padumu do Lamayuru

I když první úsek z Padumu do Karshy je poměrně krátký, s těžkými batohy narvanými zásobami nám dával zabrat. Klášter v Karshe je vidět do daleka, a tak jsme si celou cestu zkrátili přímo přes sklizená políčka. Cestou byla zajímavá malá gompa stojící na malém vršku ve vesnici Pipitink. Zde se na nás také vrhli všichni místní školáci, zvláště když se je Martina pokoušela vzdělávat, vysvětlovala jim, kde leží Česká republika, a rozdávala jim pohledy českých měst. Večerní prohlídka kláštera v Karshe, který je zároveň největší v Zanskaru, byla velmi zajímavá. Natrefili jsme zrovna na večerní pudžu s osamělým mnichem. Bohužel místní duchové nám při té příležitosti okouzlili jeden nový fotoaparát, který přestal fungovat. Zbytek doby strávené v Indii jsme tedy s sebou vláčeli "mrtvolku" k reklamaci. Druhý den ráno jsme se byli pozváni na ranní pudžu. Pochutnali jsme si na výborném slaném tibetském čaji (právě na tom, který spoustě Evropanů nechutná) a zároveň jsme na ni byli zejména vítaným zpestřením pro dva malé mníšky.

Martina v obležení školáků

Gompa v Karshe

Odpočívající ladacký mnich

Následující dva dny se stezka nekonečně kroutila podél břehu nezkrotné řeky Zanskar. Pohybovali jsme se neustále v nadmořské výšce okolo 3 500 m n.m. Kromě malých typických ladackých vesniček s příjemnými a zvědavými obyvateli byly velkou zvláštností a vděčným fotografickým motivem špičaté skalní útvary na pravém břehu řeky.

Osamocený balvan za Karshou

Náš stan za vesnicí Pishu

Pohled na divokou řeku Zanskar

Skalní jehly na březích Zanskaru

Od čtvrtého dne přechodu byla trasa již zajímavější, ale také náročnější. To jsme však již byli dostatečně aklimatizovaní a potraviny a tím i hmotnosti batohů postupně ubývaly. Od tohoto dne nás totiž čekaly přechody vysokých sedel. Následovaly v tomto pořadí: Parfi La (3 950 m n.m.), Hanuma La (4 760 m n.m.), Margun La (4 370 m n.m.), Kiupa La (4 430 m n.m.), Sengi La (5 060 m n.m.), Bumiktse La (4 400 m n.m.) a Sirsir La (4 800 m n.m.). Obvyklý poslední průsmyk treku - Prinkiti La (3 700 m n.m.) jsme navštívili před dvěma lety, proto jsme jej tentokrát vynechali. Žádný z průsmyků nebyl technicky obtížný, což platí ale pro stav bez sněhové pokrývky. Až do pozdních jarních měsíců jsou obvykle tyto cesty ohrožovány lavinami.

Přechod po úzkém mostě

Společné foto v sedle Hanuma La

V průsmyku Kiupa La

Večerní pohled na hory z Kiupa La

V průběhu dní se velmi měnil reliéf krajiny. Provázely nás zaoblené pískovcové vrcholy až po špičaté divoké skalní věže, které hýřily různými barvami. V protisměru jsme několikrát potkali karavany koníků s místními lidmi, kteří se navraceli po přechodu hor s turisty do svých domovů před blížící se zimou, než budou přívalem sněhu odříznuti od světa.

Karavana koníků s místními lidmi

Nejvyšší bod cesty - průsmyk Sengi La

Monumentální štít nad sedlem Sengi La

Velký dojem jsme měli z kláštera v Lingshedu (3 900 m n.m.), kde jsme se zúčastnili ranní pudži s malými mníšky přímo pod širým nebem. Byli z naší návštěvy velmi nadšeni. Překvapilo nás, že jejich angličtina byla na vysoké úrovni. Tentokrát jsme ochutnali tsampu, ze které nám chlapci s radostí a s úsměvem váleli kuličky. Tsampa jsou opražená pšeničná zrna, následně semleta do prášku. Běžné se tsampa míchá s tibetským slaným čajem a jí se jako kaše. Bezprostřednost a přátelskou atmosféru těchto dětí jsme si pamatovali po celý zbytek našeho putování a těžko jsme se s nimi loučili.

Vzdálený pohled na vesnici Lingshed

Klášter v Lingshedu

Malý mníšek a krásné hory

Přespání u rodiny v Potoksur

Pohled ze Sirsir La k Sengi La

Osamocený kamenný mužík

Fanda v údolí Spang Nala

Martina přechází říčku Spang Nala

Údolí řeky Yapola

Zpět v Lehu

Po krátkém odpočinku v Lehu jsme se vypravili poznat další střípek naší zamilované oblasti a to údolí Nubry. Vzhledem k nedostatku času a špatnému autobusovému spojení (úzká vysokohorská silnice je pouze jednosměrná) jsme přes cestovní agenturu zvolili jeep. Díky tomu jsme stihli poznat nejen horké, smradlavé a špinavé prameny v Panamiku a přezdobený a neosobní klášter v Sumuru, ale také prožít další nezapomenutelnou pudžu v klášteře v Diskitu, kde jsme se setkali opět s velmi milými mnichy.

Řeka Shyok v údolí Nubry

Klášter v Sumuru

Největší klášter v údolí Nubra v Diskitu

V klášteře v Diskitu

Poslední odpoledne nás uchvátily opuštěné svatyně starého kláštera nad vesnicí Hunder (stoupá se k nim přímo od posledního mostu, ke kterému je povolen přístup turistů) a písečné duny mezi Hunderem a Diskitem, kde jsme si připadali jako na poušti. Samotným zážitkem byla cesta s naším skvělým řidičem přes sedlo Khardung La (5 602 m n.m.), které se uvádí jako nejvyšší průjezdné sedlo na světě. Odnesli jsme si z těchto tří dnů spoustu dojmů a určitě údolí Nubry doporučujeme k návštěvě.

V opuštěném klášteře nad vesnicí Hunder

Martina nad klášterem v Hunderu

Fanda na poušti

Martina schází písečnou dunu

Khardung La - nejvyšší průjezdné sedlo

Jaci za průsmykem Khardung La

Ranní přesun letadlem do hektického Dillí proběhl bezproblémově a my se rozhodli navštívit poslední královské město ležící ve "zlatém" trojúhelníku - Jaipur. Využili jsme obyčejného indického autobusu a za 145 rupií na osobu jsme se po šesti hodinách jízdy ocitli ve večerním Jaipuru. Již po cestě jsme sledovali povozy tažené hrdými velbloudy.

Hrdý velbloud táhnoucí povoz

Následující den jsme hned zrána navštívili minaret, ze kterého je krásný kruhový výhled na město a okolí. Následovala prohlídka rozsáhlého královského paláce a sousedící astronomické observatoře Jantar Mantar. Obojí nás velmi zaujalo a jen neradi jsme opouštěli odpoledne Jaipur, jeho památky a následují den celou Indii.

Pohled z minaretu rušil ranní zákal

Na prohlídce královského paláce

Astronomická observatoř Jantar Mantar

Jedna z městských bran

Sledujte akce leteckých společností, do Dillí se dá dostat relativně levně (15 000 Kč); vnitrostátní lety je lépe kupovat přímo u leteckých společností a platit kreditní kartou přes internet, používejte různé letecké vyhledávače v dané zemi - ceny se mohou lišit i u stejného letu.

Pokud jedete do Ladakhu poprvé, určitě jednou použijte pozemní cestu, přinese vám mnoho nových zážitků; pokud nemusíte, zkuste se vyhnout hlavní sezóně (červenec a srpen), ceny bývají přemrštěné a smlouvání obtížnější; většina treků popisovaných v průvodcích jsou bezproblémové "choďáky", nezapomeňte ovšem na vysokou nadmořskou výšku; mimo sezónu je dobré informovat se na počasí a průchodnost vysokých průsmyků.

Při naší poslední návštěvě (říjen 2007) byla většina knihkupectví v Lehu dobře zásobena různými průvodci o Ladakhu a Zanskaru; na treky seženete vždy nejlevněji potraviny místní produkce (zelenina, ovoce, vajíčka, sýr) a dále různé kaše, čočku, rýži, těstoviny, instantní polévky - je dobré požádat prodavače, zda si můžete sami prohlédnout prodejnu, narazíte určitě na mnoho dalšího, co oceníte při treku; v Lehu je několik pekařství, kde dostanete vážené sušenky (120 rp/kg) a různé sladké a slané pečivo; kousek pod Main Bazarem najdete dva stánky, kde se pečou v horké výhni výborné těstové placky (3 rp/ks) - doporučujeme; pro nováčky - v centru města fungují prodejny Dzongla, které prodávají místní ovocné produkty, lassi, džus a převařenou vodu; v horách jsme brali vodu z potoků, což bylo vždy bezproblémové.

Zkuste se na trecích zeptat na ubytování u místních, poznáte tak lépe jejich kulturu; při návštěvě buddhistických klášterů se chovejte uctivě a nezapomeňte na sundání obuvi a na příspěvek; nezapomenutelná je také ranní pudža, i když v sezóně nemusíte mít to štěstí, aby jste na ní byli sami; speciální horolezecké průvodce pro tyto oblasti neexistují a obtížnosti jednotlivých vrcholů jsou velmi odlišné, obecně platí, že do výšky 5 000 m n.m. není hranice sněhu a ledu, nicméně zvraty počasí můžou překvapit i v suchém Ladakhu; berte Ladakh takový, jaký je - lidé a hory tu mají své kouzlo, kterému neuniknete!

Zkusili jsme tu shrnout v kostce důležité postřehy o Ladakhu, ale víme, že určitě nejsou zodpovězeny veškeré otázky, proto rádi odpovíme na jakýkoliv mail.